„Toulavé boty“ jsem si definitivně podvědomě obul v r. 1962 po skončení voj. služby, která mně byla díky kubánské krizi prodloužená o 3 měsíce. Obecně se říká, že roky strávené v „zeleném sukně“ jsou ztracené. Já jsem období prožil v „modrém sukně“, kde jsem jako absolvent slaboproudé techniky fungoval na letišti se zajišťováním leteckého provozu (radary a pod.) Tzv. „ztracená léta“ se v pozdějším věku vrátí pro vnímavého člověka jako bonus.

Vandrování se dostalo pod kůži i mé rodině a tak nebylo roku, abychom se nevydali někam za poznáním i několikrát v roce. Mé rodinné i individuelní cesty měly za cíl více poznat region v kterém se člověk nachází, i naplnit mé soukromé krédo „Je dobré prožít část života v nepohodlí, aby si člověk více vážil pohodlí které má“ Každá cesta obnáší řadu poznatků a zážitků, které si jako malé perličky nasazuji na pomyslný náhrdelník, který se během času roztrhl a nějaké perličky se rozkutálely. Zbylé jsou opět na šňůrce a tvoří základ pro fundovaný náhled na lidské bytí.

Říká se, že co sníš, to ti nikdo nevezme. Já přidávám, co víš, to ti také nikdo nevezme. I to však neplatí absolutně. Konec lidského bytí připraví člověka i o tuto jistotu.

 Oslovila mě vášeň pro turistiku v přírodě, vandrování po horách a bicykl, který mě doprovázel na delších cestách po vlasti a 12-ti zemích. Nejkratší chvíle s bicyklem byly časté jednodenní výlety po blízkém okolí, které gradovaly na vandry s minimální výbavou na několik týdnů. Nejvzdálenější destinací pro mne a bicykl bylo v r. 1985 Japonsko, kde jsem odšlapal v horku a vlhku cca 2500 km.

 I druhá vášeň pro přírodu a hory měla svůj progres. Přes jednodenní vandry až po nejdelší 6 týdnů sólo vandr v r. 1988 po Indii a Nepálu.

Byly i kombinované cesty s autem a bicyklem na střeše, kdy po dojezdu do vzdálené destinace přišla chvíle na roztočení pedálu věrného němého společníka. (Rakousko, Itálie, Řecko Jugoslávie, Skotsko Norsko apod.)

Každé nahlédnutí do jiné země má svá specifika, ale volím rád vzpomínku na Norsko, které jsem 2x navštívil s ženou Ivanou. Chtěl bych ocitovat něco z několika knih, které vznikly na uchování prožitků z cest. Na otázku, co mi Norsko dalo a co vzalo  cituji:

Dalo mi další jistotu, že existují ještě země, které mají zřejmě v jejich obyvatelích zakódovaný kladný vztah k přírodě, ke které patří.

Dalo mi možnost poslechnout a vychutnat si ticho.

Dalo mi možnost napít se z potůčku místo z kohoutku.

Dalo mi trochu vidět lidskou pokoru.

Dalo mi radovat se slunečné i zatažené oblohy.

Dalo mi pocit „tepla“ ve studené vodě říčky či jezera.

Dalo mi příležitost umět se zastavit a přečíst si vzkaz, který nám příroda dala „Dívej se a neubližuj“

Dalo mi naději, že toto vše i nepojmenované přežije pro další generace.

A co mi Norsko vzalo?

Pouze více peněz, což je nepodstatné- vítr v peněžence se utiší, ale pohoda v duši zůstane

Za investované prachy, které jsou u mnoha lidí až na prvním místě jsem získal to, co se na žádné univerzitě nenaučíte a za žádný prachy nekoupíte

Pokoru a Empatie